Co je to favela a proč se (ne)bát

Těch dvou kluků s pistolemi jsem si nevšiml. Nejspíš proto, že stáli mezi mnou a pekárnou a já jsem si chtěl koupit snídani. Klidně jsem prošel kolem ozbrojených teenagerů a až, když jsem si u pultu vybíral koláč, mi moje kamarádka, která čtvrť znala, vzdala obdivný hold. Čekala, že se pěkně vylekám. Naplánovala mi první setkání s favelou a já jsem se tvářil, jako bych se šel projít na Petřín.

Úsměvná historka se šťastným koncem (ten koláč byl vynikající) se přihodila před několika lety při mé první návštěvě Ria de Janeira. Přidávám ji k dobru, kdykoli se mě někdo zeptá na Brazílii. Jednak je napínavá a potom favely zajímají každého Čecha a každou Češku.

Ačkoli jsem vyvázl živý a dokonce najedený, nemá smysl si nic nalhávat, favely jsou krutá místa, kterým je radno se vyhnout. Zároveň ale v městské krajině zakořenily natolik, že po desítkách let, kdy se oficiálně nazývaly subnormálními čtvrtěmi, se brazilský stát rozhodl v nejnovějším sčítání obyvatel používat termín favela a dal tak existenci brazilských slumů legitimitu. Koneckonců v nich bydlí přes 16 milionů lidí, což tvoří asi osm procent celého národa.

Proč se zajímat o favely

Ve vnitrozemském městě Campo Grande bylo pořádné vedro, klimatizace v místní knihovně jela naplno a pod ní sedělo několik místních spisovatelek. Debata sama o sobě nic moc nepřinesla, ale jedna z autorek vehementně všem připomínala, že pochází z favely a že její práce zachycuje realitu tzv. favelados neboli obyvatel brazilských slumů. V roce 2021 se do finále nejprestižnější brazilské literární ceny Jabuti dostal José Falero se svou knihou Os Supridores (Doplňovači zboží), která vypráví příběh dvou mladíků, jejichž plány na zbohatnutí se začnou vyvíjet úplně jinak, než si představovali. José Falero pochází z chudých poměrů města Porto Alegre na jihu Brazílie a ačkoli jeho kniha zaznamenala komerční úspěch a vyšla francouzsky, na lepší adresu se nepřestěhoval.

Příběhy dvou autorů jsou jen dalším důkazem, že ačkoli je dobré do favel nevstupovat, je potřeba je alespoň z dálky poznat, abychom dokázali pochopit život největšího jihoamerického státu. Přestože slumy bují po celém světě, podle OSN v nich žije až třetina městského obyvatelstva a Latinská Amerika je takových čtvrtí plná (v Chile se jmenují barrios populares, v Argentině zase villas), jen v Brazílii se z favel stal fenomén.

Jejich počátky můžeme hledat v druhé polovině devatenáctého století v tehdy hlavním brazilském městě Riu de Janeiru. Během krátké doby se tu setkaly tři určující faktory, které položily základní kámen chudinským čtvrtím a navždycky proměnily do té doby elitářskou metropoli, kde životní prostor sdíleli aristokrati a zástupy jejich otroků.

Bydlím v Prasečí hlavě

Rio de Janeiro během devatenáctého století dynamicky rostlo, mezi lety 1870 a 1890 se počet jeho obyvatel zdvojnásobil a dosáhl půl milionu (dnes ve velkoměstě žije šest milionů lidí). Protože nově příchozí potřebovali bydlení, došlo k nekontrolovatelné výstavbě chatrných domů nebo dělení už existujících vil a paláců na menší byty. Výsledkem byly hustě zabydlené oblasti, kterým se říkalo úly (cortiços). Největší z nich, v němž podle různých odhadů mohly bydlet dva až čtyři tisíce lidí, se jmenoval Prasečí hlava (Cabeça de porco) a stával přímo v centru Ria na dohled od přístavu.

Podmínky v úlech byly hrozivé a šířily se tu choroby, zejména cholera či žlutá zimnice, úřady se proto míst hleděly zbavit. Ačkoli Prasečí hlava tlaku dlouho odolávala, v roce 1893 přišla její demolice, ovšem bez náhrady pro obyvatele. Ti se tak vydali doslova o dům dál a na kopci Providência za bývalým úlem si začali stavět nové domovy.

Otroctví je zrušeno, ale co teď…

Když císařovna Isabel v roce 1889 slavnostně podepsala jednovětný tzv. zlatý zákon, který rušil otroctví, nejspíš netušila, že tak chvályhodný krok bude mít i svou odvrácenou tvář. Zákon nijak nemyslel na budoucnost. Z nekonečných latifundií a obrovitánských cukrovarů ve vnitrozemí uvolnil masy lidí, které hledaly nové uplatnění. Zcela pochopitelně bývalí otroci nechtěli a případně ani nemohli zůstat na statcích a vydali se hledat štěstí do měst.

Brazílie tehdy žila sociálním darwinismem, který si místní elity vysvětlily tak, že je potřeba populaci vybělit. Příchozí z Evropy (hlavně ze západu světadílu a z německy mluvících oblastí, případně Italové) byli vítáni, černoši ale čelili odmítání a končili v narychlo stavěných čtvrtích, přesně takových, jakou si postavili obyvatelé Prasečí hlavy, když jejich domy úřady srovnaly se zemí.

Markytánky a květy favel

Mezi lety 1896 a 1897 musela nově vzniklá republika, která nahradila císařství, potlačit náboženskou a společenskou vzpouru ve státě Bahía zhruba 1800 kilometrů severně od Ria. Vládě se to tehdy podařilo a do hlavního města se vrátili váleční veteráni. Ve zmatku rostoucí metropole se ale společně se ženami, které si s sebou přivedli z Bahíe, přidali ke všem těm řemeslníkům, dělníkům a bývalým otrokům, kteří si začali stavět slumové čtvrti.

Rozhodujícím místem v potlačení povstání byl strategicky umístěný Favelový kopec, jehož poloha s výhledem do okolí pomohla silám republiky nad povstalci vyhrát. Vrch dostal jméno podle favely, rostliny typické pro daný region. Vzhledem k tomu, že se krajina Favelového kopce za posledních sto let výrazně změnila, je těžké říct, kolik favel tu vlastně rostlo a také jakých. Podezřelé jsou čtyři rostliny, všem se lidově říká favela. Nejspíše ale kopec dostal jméno podle robustního trnitého keře s bílými květy.

Mnoho vojáků a jejich markytánek se nastěhovalo na kopec Providência, tedy ten, na kterém začali své domy stavět obyvatelé Prasečí hlavy. Vrch v Riu patrně připomínal Favelový kopec v Bahíi a byl stejně tak strategicky položený. Jeho obyvatelé proto začali používat namísto jména Providência termín Favela. Ukotvení termínu pomohla i knižní reportáž z povstání novináře a spisovatele Euclidese de Cunhy a také články v riodejaneirských novinách, které jméno favela přejaly jako označení pro jakýkoli slum.

Jsou ve favelách jen kriminálníci?

Favely jako termín lze tedy vysledovat zhruba od dvacátých let dvacátého století. V Riu se staví zejména na kopcích a často se jim proto říká morros (kopce). Na jihu Brazílie se zase vžil název vilas.

Největší favelu ale paradoxně najdeme v hlavním městě země v Brasílii. Podle sčítání z roku 2022 tu stojí 32 tisíc domů, spočítat reálný počet obyvatel je už těžší, ale odhaduje se, že v barácích žije asi 87 tisíc osob. Za ní následuje nejslavnější favela Rocinha v Riu de Janeiru, do které si turisté mohou zaplatit i tour. Nejvíce největších favel ale leží v městech státu Amazonas, tedy toho, jehož plochu z velké části zabírá amazonský prales.

Celkově je v Brazílii zhruba 11 tisíc čtvrtí, které lze označit za favely (existují pro to různá kritéria měnící se v čase, například přípojka telefonu už se nehodnotí, ale nedostatek základních služeb zůstává jasným ukazatelem) a počet jejich obyvatel od roku 2010 stoupl o celých čtyřicet procent.

Nejdivočejší fantazie vzbuzuje kriminalita. Až zhruba do sedmdesátých let nebyla kriminalita a obchod s drogami určujícím faktorem života ve favelách, byly to prostě čtvrti chudých lidí. Dnes je realita jiná, nicméně je potřeba připomenout, že ne všichni obyvatelé favel obchodují s drogami. Když jsem tehdy omylem navštívil favelu, místní pekárna nijak nevybočovala ze standardu malých brazilských podniků s plastovými židlemi, hučícími větráky a kovovými chladícími pulty. Ve favelách pořád žijí lidé, jenže neměli tolik štěstí jako jiní. Navíc jejich počet roste a jejich příběhy už se dokonce stávají knižními bestsellery.