Z české bídy do brazilského ráje. Historička mapuje migraci našinců

Dožívali se třiceti čtyřiceti let. Neměli půdu a sužovala je chudoba. Naštěstí se v druhé polovině 19. století objevila příležitost, jak z Čech utéct. Brazílie hledala nové osadníky, aby doplnila otrocké velkostatky malými hospodářstvími podle evropského modelu, a německy mluvící skláři od Jablonce byli ideálními kandidáty. V nové vlasti je ovšem čekalo rozčarování a slibovaný ráj na zemi si nejprve museli vybudovat. Historička Ivoni Nör má sama české kořeny a imigraci z Čech do jižní Brazílie se podrobně věnuje. „Hned po příchodu museli pokácet několik stromů a postavit přístřešek, ve kterém by přečkali první noc,“ vysvětluje. „Cítili zoufalství,“ dodává.

Proč Brazílie vybízela Evropany, aby přepluli oceán a usadili se na jejím území?

Souviselo to s ideologií rasy, autority chtěly vybělit brazilskou populaci. Měly strach z revoluce podobné na Haiti, kdy se vzbouřili otroci a vyhlásili nezávislost kolonie na Francii. Vybělení brazilské společnosti mělo být řešením. Do hry vstupuje taky dona Leopoldina…

Leopoldina byla první brazilská císařovna, habsburská princezna, která do Brazílie přišla za svým manželem domem Pedrem. Jak ta ovlivnila osidlování?

Znala systém malých statků, který fungoval v Rakousku a Uhersku. Příchozí měli vytvořit novou společenskou třídu mezi bohatými velkostatkáři a chudými nádeníky. Měli produkovat potraviny. Tehdy přišla na pořad dne kolonizace dnešního státu Rio Grande do Sul (pozn.: nejjižnější stát brazilské federace na hranicích s Uruguayí a Argentinou). První skupina přišla v roce 1824 a dostala půdu. Od roku 1850 už musejí osadníci půdu splatit.

Ukázka typické architektury v Linha Imperial (část města Nova Petrópolis)

Osadníci z Čech přicházejí až v sedmdesátých letech, takže musí platit. Jak to splácení vypadalo?

Měli čas pět let na to, aby pozemek splatili.

Byla půda drahá?

Ne, na tehdejší poměry nebyla drahá. Problém byl, že osadníci neměli peníze a museli vyrábět, aby dokázali splácet. Ve městě Nova Petrópolis, kam přišlo hodně osadníků z Čech, působili předáci vyslaní brazilským státem, kteří měli na starost vybírat peníze od osadníků a odesílali je do regionální metropole Porto Alegre.

Když jsme přijeli a oni nám řekli, že tahle země je naše, moje matka si sedla na truhlu a začala plakat: Kde je kostel? Kde je škola pro moje děti?

Vzpomínky jedné z žen, která přišla do jižní Brazílie na konci 19. století

Co se stalo, když člověk nestihl půdu splatit?

Rostly úroky, ale osadníci dělali, co mohli, aby se tomu vyhnuli, protože půda je živila. Občas půdu prodávali nebo vyměňovali. Stalo se i že půdu vrátili předákovi.

Jak pozemky poskytované státem osadníkům vypadaly? Byl to prales?

Ano, byl to neprostupný prales.

Jak dokázali proměnit prales v pole a splatit dluh do pěti let?

Je to neuvěřitelné, že? Osadníci z Čech připlouvali lodí po řece až do São Sebastião de Caí, tam si je vyzvedl průvodce a vyvedl je na koních a mulách na náměstí v Nové Petrópolis.

Tohle náměstí odpovídá dnešnímu?

Myslím, že ano. Tam stál dům ředitele a ubytovna pro imigranty. Ti tam několik dní zůstali, než je někdo odvedl na pozemek, který jim byl předělen.

Nemohli si vybrat, jakou půdu chtějí?

Pozemky byly předem vyměřené, možná se někomu podařilo říct si, jaký pozemek chce, ale všechno bylo už připravené. První vyměřená lokalita byla dnešní Linha Imperial (pozn.: vesnice, kam přišlo veliké množství lidí z Čech, část města Nova Petrópolis), potom Linha Brasil a následovaly další.

Kolik metrů čtverečních měl jeden pozemek?

Měřila se jen přední část u cesty, směrem do lesa to bylo jen odhadnuté, což potom způsobovalo hádky mezi osadníky, kteří nevěděli, kde přesně končí pozemek jednoho a začíná pozemek druhého.

Co následovalo po tom, co předák odvedl rodiny na jejich pozemky?

Nechal je tam. Musely pokácel několik stromů a postavit přístřešek, ve kterém by přečkaly první noci.

Takže oni si museli postavit přístřešek už první den?

Ano. Museli začít hned. Moje babička vyprávěla, že příchozí si stavěli jakési pódium a střechu nad ním si dělali z listů, stávalo se totiž, že se divoká zvířata včetně hadů přiblížila v noci k přístřešku. Stromy, které pokáceli, dávali na stranu a pak je pálili. Později si stavěli domy. Je to vlastně dost smutné.

Hornatou oblast pokrýval prales, dodnes je zde příroda dobře zachovaná

Slyšel jsem, že semena ze šišek, které se dnes prodávají v supermarketech jako pochoutka, byly to jediné, co osadníci po příjezdu jedli, je to tak?

Ano, mnozí to tak měli. Od předáků dostali nějaké potraviny, ale jedli prostě to, co bylo.

Jaké si myslíte, že byly první pocity osadníků v nové vlasti?

Zoufalství. Navíc se neměli, jak vrátit, neměli peníze na palubní lístek. Kromě cest tu nebylo nic, navíc některé komunikace byly prostě jen mačetou vysekané koridory v pralese (pozn.: říkalo se jim picadas). Zoufalství dokládá i to, že lidé hledali kostel a školu, ani jedno tu nebylo. Máme dochované svědectví ženy, která vzpomíná na začátek na přiděleném pozemku: Když jsme přijeli a oni nám řekli, že tahle země je naše, moje matka si sedla na truhlu a začala plakat: Kde je kostel? Kde je škola pro moje děti?

Oni přišli z prostředí, kde tyhle služby už fungovaly, a tady neměli nic z toho, na co byli zvyklí…

Přesně tak. Oni šli za slibem brazilské vlády, že tu budou mít zvířata a semena a zpočátku to vláda plnila. První osadníci dostali krávu nebo býka, dostali semena, ti, co přišli později, už ne. Představte si rodinu, která sem přišla, a nakonec jí ukázali hustý prales a řekli: Tohle je teď tvoje půda. V oblastech, odkud přišli, byl zvyk, aby děti chodily do školy. Osadníci proto museli zakládat školy sami. Vybral se člověk, který měl určité znalosti, a komunita ho pak za výuku platila.

Osadníci a Indiáni byli nepřátelé. Indiáni vnímali, že jakýkoli běloch je nepřítel.

Byl tu prales nebezpečný?

Ano, žila tu divoká zvířata a taky kmen původních obyvatel Caingangues. Indiánská populace tu byla už před 12 tisíci lety.

Caingangues napadali osadníky?

Docházelo k tomu, máme zprávy o tom, že původní obyvatelé vybili některé rodiny, ne ale v oblasti, kam přišli lidé z Čech, stalo se to níže po proudu řeky Caí. Navíc lidé z Čech přišli později. Osadníci a Indiáni byli nepřátelé. Indiáni vnímali, že jakýkoli běloch je nepřítel.

Dobová fotografie původních obyvatel z kmene Caingangue (Wikipedia)

Osadníci věděli, že jsou v pralese kromě zvířat i Indiáni?

Ne, myslím si, že to nevěděli. Oni sem přicházeli s velkým snem získat úrodnou půdu. Chtěli být pány, ne služebníky. Zůstali tu ale opuštění úřady, byli osamělí a stýskali si po domovině.

Mluvíme o smutku po domově, v čem ale osadníci našli štěstí?

Přišli za představou lepšího života a míru. Myslím, že štěstí byla možnost uvést ten sen ve skutečnost. Jednou z jejich hodnot byla práce. Nejprve, aby mohli splatit dluh vůči státu, později obecně.

Když měli vykácet prales, někdo jim pomohl, nebo to byla jen jedna rodina, muž, žena a děti?

Jedna rodina.

Jak to bylo možné?

Práce. Nejprve museli vykácet stromy, dřevo se prodalo. Potom zbytek dřevin vypalovali. Předáci si stěžovali, že osadníci ničí přírodu. Takhle si lidé připravili půdu pro pěstování. Zpočátku pěstovali pro sebe a to, co zbylo, prodávali. I když tu nebyly silnice, přicházeli sem obchodníci a později tu zakládali malé obchodní domy. Osadníci nakupovali kávu, cukr, boty a tkaniny, zkrátka to, co sami vyrobit nemohli. Za to dávali obchodníkům vlastní produkci. Na mulách se potom vše převáželo k řece Caí, odkud zboží pokračovalo dál. Jedna z aktivit, která se tu ujala, byl chov vepřů. Z kolonií se stáda vepřů určená na porážku vedla k řece k další přepravě na lodi. Jezdilo se i s vozem, na nějž se dávala zvířata, která se cestou zranila. A taky prý vepředu chodil kluk s kukuřicí na prutu, aby ho vepři následovali. Taky tu vznikla fabrika na sádlo. Sádlo z fabriky se prodávalo pod značkou Sol a jeden čas se vyváželo dokonce do Evropy.

Hovězí dobytek tak běžný v jiných částech země se tu neuchytil?

Tady nebyly travnaté plochy. Tady jsou hory, to byl taky jeden z důvodů, proč sem poslali osadníky, pole tu teprve někdo musel vytvořit, dobytek měli majitelé velkostatků v rovinatém terénu.

Bílý chléb byl vzácnost, mouka byla drahá a bylo jí málo.

Máme tady ukázky tehdejší architektury, existují ale ještě domy z prvního období kolonizace?

Některé tu jsou. Lidé si stavěli domy podle evropských vzorů, proto tu najdeme hrázděné stavby. Obecně ale dům vypadal následovně: Kuchyně stávala samostatně vedle domu, což mělo stavení ochránit před požáry. Zpočátku měl hlavní dům jen jednu místnost, později více. V postelích bývaly matrace vyplněné šustím z kukuřice, lidé se přikrývali peřinami vyplněnými peří, což už dnes v Brazílii běžné není.

Češi vidí Brazílii jako tropickou zem, na jihu to ale neplatí, v zimě tu teplota klesá k nule. Jak se osadníci chránili před chladem?

Přinesli si nějaké oblečení z Evropy, ale bylo to náročné, nosili vrstvy oblečení a dřeváky.

Život byl opravdu náročný, máme zprávy o tom, že se někteří osadníci rozhodli spáchat sebevraždu?

Ano, někteří to udělali.

Jakou roli zastávaly ženy?

Ženy měly trojitou směnu. Staraly se o děti a o dům, také o zeleninovou a květinovou zahradu a o slepice, protože za vajíčka se daly koupit věci, které osadníci neprodukovali. Ženy také šily oblečení pro celou rodinu. Rodiny tehdy většinou měly oblečení ze stejné látky, je zábavné to vidět na starých fotkách, látka byla většinou kostkovaná. Muži začali používat gaučské pláště, které se daly také koupit u obchodníka, to bylo ale privilegium hlavy rodiny (pozn.: gaučové jsou obyvatelé jihu Brazílie a severu Argentiny, ekonomika je založená na chovu dobytka, jedná se o svébytnou kulturu s vlastními zvyky, tanci i gastronomií). Život tu byl opravdu náročný. Mnohé ženy ovdověly. Pokud žena ovdověla, připadla jí půda. Musela se pak o pozemek starat s nejstarším synem. Komunita občas poskytla nového manžela. Ženy pekly i chleba. Nicméně nebyl to bílý chléb, to byl pro osadníky sen. Máme zaznamenané vzpomínky jedné rodiny, která popisuje nadšení, když znovu po letech jedli bílý chléb.

Na začátku tedy neměli chléb?

Ne. Mouka byla drahá a bylo jí málo.

Čelili osadníci nemocem? Byli v jiném prostředí, neexistovala antibiotika. Jak velký problém to byl?

Osadníci neměli lékaře, řešili všechno doma pomocí léčivých rostlin. Začali používat i místní byliny a techniky. Spoléhali se na pomoc bab kořenářek. Hodně věcí dělali špatně. Na zranění dávali kávovou sedlinu a tak dále. Transport nemocných k doktorovi už byl sám o sobě náročný, proto tu působily hodně báby kořenářky. První doktoři přišli do obchodního domu Wazlawiků.

Jakou formou se kolonie propojily se světem?

Skrze posly, kteří přijížděli a prodávali věci, které v kolonii nebyly k mání. Fungovali jako rádio, přinášeli zprávy a dopisy. V Dánsku jsem našla dopis, který mí předci odeslali jednomu příbuznému se stejným příjmením.

Proč se osidloval právě jih Brazílie?

Protože tu byl prostor, byl tu pořád prales, který se mohl vykácet. Bylo to tedy ideální území pro nový ekonomický model, který by se lišil od monokultury, otroctví a velkostatků, což byla trojice fungující jinde v Brazílii. Tady měl vzniknout model rodinných statků bez otrocké práce pro výrobu potravin pro vnitřní trh a to se také stalo. Zkusilo se to i jinde, ale nevyšlo to, tady to fungovalo.

Osadníci z Evropy přišli ještě v době, kdy fungovalo otroctví, byl to pro ně šok?

To nevím, ale imigranti měli zakázáno vlastnit otroky.

Proč?

Protože se měla vybělit společnost a byla tu zkušenost mísení portugalských kolonizátorů s původním obyvatelstvem. Cílem projektu byla taky svobodná práce a různorodost v produkci, neměly vznikat monokulturní plantáže jako jinde v Brazílii. Předáci nicméně říkali osadníkům, co mají pěstovat. Ať už se jednalo o brambory nebo tabák.

Jak se z osadníků, kteří mluvili různými jazyky, stali Brazilci?

Politiky se zúčastňovali jen elity, zbytek měl pracovat a nestarat se o to, co se děje nahoře. Osadníci se o politiku nezajímali, protože ani v místech, odkud přišli, politický život na venkově neexistoval. Až později se zapojili do politického života Brazílie a k integraci došlo zejména až ve třicátých letech 20. století za vlády prezidenta Getúlia Vargase, který zakázal používání němčiny, japonštiny nebo italštiny. Osadníci se museli naučit portugalsky.

Jaká k tomu byla motivace?

Bylo to hnutí nacionalizace obdobné tomu evropskému. Getúlio Vargas chtěl vytvořil brazilský národ. Mnozí ho za to nenávidí, mnozí ho uctívají. A když chcete vytvořit národ, tak ten nevytvoříte z lidí, kteří mluví cizími jazyky.

Ivoni Nör se svou knihou, ve které detailně popisuje historii Nové Petrópolis včetně imigrace z Čech a života v době, kdy zde žádné město nebylo, ale jenom hustý prales.