top of page

Jak ze mě Brazílie udělala lepšího člověka

Do Brazílie se jezdí na karneval, ne pro životní moudra. Přesto tenhle stát dokáže člověka změnit k lepšímu.


Jsem milejší ke svému okolí

„S cizíma se nebav,“ slyší české děti. „Bav se s kýmkoli,“ slyší děti brazilské. Tam někde bude základ toho, že najít v Brazílii nepříjemnou prodavačku je téměř nadlidský úkol. Brazilci jsou slušným chováním natolik posedlí, že mnohdy ani nejsou schopní říct ne a člověk z nich negativní odpověď musí páčit návodnými podotázkami. Pevně nasazený brazilský úsměv a ochota se kdykoli dát do řeči o čemkoli mě naučily, že život nemusí být jen sledem úkolů, ale že se v něm můžu i bavit (s kdekým).


Úsměvný životní paradox: Jestli jsem někde potkal nepříjemné Brazilce, tak ve státě Minas Gerais, o kterém se tradičně tvrdí, že tam žijou nejmilejší lidi.

Míň si stěžuju

Baví mě přehrabovat se hromadami zbytečností v čínských obchodech, kterým se tu nekorektně říká šingilingi. Čínská produkce se dokázala perfektně přizpůsobit brazilským potřebám, takže se mi ještě nestalo, abych v nějakém z těch plastových rájů nenašel předmět se slovem gratidão – vděčnost. Jsou to nesnesitelné kýče a zpočátku jsem se jim smál, později jsem ale pochopil, že být vděčný je opravdová ctnost a může jí být i v Česku, kde nemusíme být vděční za kohoutek s pitnou vodou v domě. Navíc Honza Vojtko ve svojí poslední knížce Prostě vztahy píše, že vděčnost nám de facto zlepší život. Takže tu máme podklad i v odborné literatuře pro městské intelektuály.


Panáčka do druhé nohy vám v Brazílii nabídne málo lidí.

Mnohem méně piju

V Česku se bez opice neobejde žádná společenská akce. V Brazílii můžete celý večer svištět na Coca-cole. Když jsem po roce v Brazílii dorazil do Česka, oslavu návratu jsem vyspával celý den. Moje tělo si odvyklo snést víc než dvě piva nebo sklenici vína k večeři. Brazílie mi ukázala, že se můžu bavit i bez alkoholu. Pivo je tu sice drahé, ale kořalka cachaça laciná. Brazilci by tedy mohli odcházet do alkoholického opojení stejně často a stejně důkladně jako Češi. Oni to ale nepotřebují. A já už taky ne.

Zábavný (alkoholický) fakt: Na jihu Brazílie se po druhé světové válce pěstoval chmel dovezený od Žatce jistým panem Hoblíkem.

Je mi jedno, když někdo přijde pozdě

Když chci Brazilce pobavit, řeknu jim, že je v Česku normální domluvit se na čas 18:55, když kino začíná v sedm. Tolik upřímného smíchu slyším málokdy. Brazilci vnímají čas jinak, je to řeka, po které se pluje, není to přímka s červeně vyznačenými body. Zvykl jsem si. Nezlobím se, když někdo přijde pozdě, nebo když někdo něco zruší na poslední chvíli. V cestě mohou být kameny, jez nebo prostě jen volej a je potřeba se natáhnout do loďky a počkat, až se věci zas rozjedou.


Útrpný (zábavný) fakt: Když vás někdo pozve, ještě to neznamená, že chce, abyste opravdu přišli. Já se proto radši vždycky ptám, jestli mám fakt dorazit.

Snažím se přijmout nápady ostatních

Brazilci neříkají ne. Mě to naučilo dvě věci. Umět říct jasné ne a zároveň se zabývat nápady druhých. Neodmítám všechno, co se mi nelíbí, jako jsem to dělával v Praze. Odmítám jen to, co doopravdy nechci, o zbytku přemýšlím. Nemá nakonec můj kolega pravdu, nemělo by se to udělat takhle? V naší kultuře se mnohdy považuje smést ideje ze stolu za projev osobitosti, tady je to projev buranství. Občas ještě způsobím faux pas, když něco striktně odmítnu, ale postupně se učím, že ne je kořením komunikace. Když je ho moc, tak ten svět nechutná dobře. Je přeci lepší svíčková než kaťák.


Obyvatele ulic máme i v Česku, jenom jsme k nim ještě nenašli respekt.

Respekt vnímám jako základní vlastnost

Na oslavě mých narozenin s českou komunitou v Porto Alegre zbylo jídlo. Původně jsem ho chtěl vyhodit, protože si zbytky nikdo nevzal a já nemohl sníst všechno. Vedoucí kulturního centra mě ale zastavil a řekl, že zbytky z oslavy dá jedné „obyvatelce ulice“. Přesně takhle se v Brazílii říká lidem bez domova. A nikdo to nepronáší s despektem jako například mnozí Češi slovo „spoluobčan“. V Brazílii existuje a nejspíš ještě dlouho existovat bude chudoba. Ačkoli člověk bydlí v tzv. lepší čtvrti, téměř denně se setkává s lidmi, kteří neměli tolik štěstí jako on, ať už jsou na ulici nebo bydlí ve favelách, které jsou vidět z dálnic a občas stojí i v centrech měst. Mnozí bohatší Brazilci pomáhají chudším a co je ještě zajímavější, nikdy jsem neslyšel, že by o chudších spoluobčanech mluvili s despektem. Když použijete slovo „mendigo“, což by odpovídalo českému „žebrák“ nebo „bezďák“, jste za hulváta.

Podle sčítání žije v Riu asi 8 tisíc lidí na ulicích (reálné číslo bude větší), většinou mužů, černochů.


Brazílie nás tak může o respektu naučit mnohé. Často se vymlouváme na politickou korektnost, když nechceme přijmout inkluzivnější pojem, přitom by stačilo kouknout se na dno duše a uvědomit si, že můžeme být slušní ke všem lidem. Ne jenom k těm z naší společenské skupiny nebo k těm, co mají stejnou barvu pleti.


Přemýšlím, jak pomoct

Hladina jezera Guaíba vystoupala natolik, že zaplavila část města Porto Alegre a taky ostrovy, na kterých bydleli lidi. Obyvatelé, kteří měli lodě, vypluli do bahnitého marastu zachraňovat rodiny schovávající se v korunách stromů. Jedna žena postavila stůl před svůj dům a z improvizovaného pultu vydávala obědy pro lidi, co utekli před velkou vodou. Jeden muž chodil opakovaně uklízet nepořádek ke svému kamarádovi, dokud dům nebyl čistý. Brazilci se v minulosti museli často spolehnout sami na sebe, nečekat na pomoc, museli jít pomáhat. Vydrželo jim to dodnes. Učí mě to být všímavější vůči svému okolí v Brazílii i v Česku.


Jednou se mě taxikář zeptal, jestli Česko bylo kolonizované Slovenskem. Tak jsem mu vysvětlil, jak se věci mají. Oba jsme odcházeli spokojení.

Nebojím se zeptat

Češi jsou hrdí na nároky, které si vymysleli. Když jsem dělal přijímačky na vysokou, prakticky se předpokládalo, že už obor perfektně znám a byl jsem zkoušen z toho, co jsem se měl teprve naučit. Očekávání jsou u nás velká a na jednu stranu vytvářejí pozitivní tlak, díky kterému se snažíme překonat sami sebe, zároveň ale vytvářejí někde v hloubi skrytý strach z toho, co se stane, když něco nebudu vědět. To v Brazílii neplatí. Už tisíckrát jsem vysvětloval, že Československo dávno neexistuje a že jsme nikdy nebyli přímou součástí SSSR. Tuhle se mě jeden pán zeptal, jestli je to Česko v Evropě.


Znám Čechy, kteří z toho už jsou unavení a začínají Brazilcům odsekávat. Já se snažím jim věci vysvětlovat. Pamatuju si totiž na hodiny dějepisu, kdy nás vyučující zkoušel u tabule a zbytek třídy čekal na to, až někdo plácne, že Napoleon si vzal Marii Antoinettu a společně dobyli Persii, aby se mohli začít chechtat. Myslím si, že je lepší se zeptat a čekat odpověď, než se zeptat a čekat, až někdo zakopne. A to i v takovém případě, kdy se mě taxikář zeptá, zda Česko bylo kolonizované Slovenskem.

Comments


bottom of page