Zuzana stála před dveřmi svého apartmánu v jednom velkém brazilském městě a nemohla se dostat dovnitř. Karta od jejího bytu nefungovala. Chvatně si zajistila opraváře, který s mírným zpožděním dorazil. Vyměnil baterii v zámku a se širokým úsměvem na tváři džentlmensky slíbil, že Zuzaně na vrátnici nechá speciální šroubovák, aby si příště mohla baterii v zámku vyměnit sama. Zuzana se zaradovala, takový milý pán! Od té doby ale o něm neslyšela a u vrátného jí nikdy žádný šroubovák nečekal.
Když spolu sedíme na kávě, příběh mi vypráví a je zřejmé, že získala pocit, jak opraváři na jejím dobru záleží. Tak proč neudělal to, co slíbil? Mohlo by se to svést na latinskoamerickou mañanu, ale to by bylo zkratkovité a zbytečně stereotypní. Kořeny tohoto typicky brazilského chování jsou mnohem hlubší.
Trpělivost!
Evropani žijící v Brazílii denně čelí dokonale usměvavým, vlídným a vřelým Brazilcům, kteří následně neplní to, co slíbili, případně se chovají s naprostým klidem v situacích, kdy lidi ze severní polokoule už vybuchují jak papiňák. Všímá si toho i Pavel Šembera ve své knize, kterou trefně pojmenoval Brazílie: Návod k použití. Čech, který se vydává do brazilské divočiny, se musí obrnit spíš než odvahou, obyčejnou trpělivostí. Zvýšit hlas v Brazílii absolutně nefunguje, tady se křičí leda v telenovelách, ne na recepcích hotelů, ani na letištích a už vůbec ne na úřadech.
Člověk z Evropy si připadá mnohdy zcela bezmocný. Kromě agrese ho nikam nedostanou ani přímé fráze o právech, nárocích či podmínkách. Brazilec počká, až se dotyčný vypovídá, zatímco stále udržuje zářný úsměv a potom dokonce naznačí, že problém chápe, že dělá všechno, co může, nicméně situace se nezmění. Evropan následně odchází vyčerpán, naštván a s pocitem marnosti. U mě se po měsících strávených v Brazílii k rozhořčení přidává i kousavá výčitka, že jsem se choval neslušně. Brazílie si člověka zpracuje.
Jak přežít?
Proč jsou její obyvatelé tak milí, ačkoli k tomu okolnosti vůbec nevybízejí, zajímalo i legendárního brazilského sociologa Sergia Buarqueho de Holandu. A zajímalo ho to natolik, že o tomhle fenoménu napsal ve třicátých letech esej, která dnes patří do zlatého fondu povinné četby pro všechny cizince žijící v Brazílii. Esej má jen několik stran a vesměs se vydává ve sbornících s dalšími Buarqueho texty, které ale tvoří pouhou omáčku. To nejpodstatnější Buarque napsal v pojednání, jež se příznačně jmenuje Srdečný člověk. Buarque jde ve své analýze na dřeň brazilské duše a zmateným Evropanům poskytuje alespoň slovní útěchu.
Abychom pochopili, proč jsou na nás Brazilci milí, přestože je štveme, musíme se vrátit do historie. Brazilci jsou sice mladý národ, ale měli dostatek času na to, aby si vytvořili svébytné vzorce chování. Dějiny současné Brazílie začaly v novověku na velkostatcích plných cukrové třtiny a otrocké práce a země se tohoto systému držela až do konce devatenáctého století, kdy tehdejší císařovna-regentka Isabel otroctví zrušila. Jenže tím si nejen podřízla větev pod svou vládou, ale také uvolnila masu lidí, kteří se najednou museli postarat sami o sebe a přitom neměli vůbec nic. Bývalí otroci odcházeli do měst, kolem jejichž center začaly růst nelegální čtvrti, které i my známe pod pojmem favela. Nebylo to příjemné ani přející prostředí pro život. A jen tak nezmizelo. Favely dnes najdeme prakticky v každém větším městě.
Chci mluvit s manažerem!
Nová realita zvětšujících se sídel plných zločinu a rasismu vytvořila zcela unikání způsob ochrany sama sebe před okolním světem: Úsměv. Kdo se usmívá a chová se vlídně, vyhrává. Tenhle zdánlivý paradox může ilustrovat historka, v níž jsem na recepci hotelu v Riu de Janeiru vypočítával manažerce, co všechno bylo na mém ubytování špatně. Moje nespokojenost zahrnovala všechno od malých oken přes nefungující wi-fi až po oblak komárů, který se vznášel v lobby uprostřed pandemie horečky dengue. Ačkoli manažerka svrašťovala čelo, nepřestávala se usmívat a po mém proslovu mě vyzvala, abych se s ní šel podívat do apartmánu v prvním patře nebo abych příště vyzkoušel jejich pobočku přímo na pláži Copacabana. Následně se se mnou rozloučila a pevným krokem odešla do kanceláře. Prohrál jsem. Ostatní hosté v lobby předstírali, že si čtou bedekry, a dva recepční se dívali do stropu. Mně ujely nervy, ne manažerce.
V Česku bychom se s člověkem na její pozici krásně pohádali a oba bychom odcházeli se zkaženým odpolednem. V Riu jsem zpytoval svědomí jen já. Manažerka si dala s kolegyní kafe a zcela určitě pronesla sprostší verzi věty „ach jo, ty turisti!“ Aniž by si to sama uvědomovala, použila obranný mechanismus vytvořený před lety lidmi, kteří nečelili jenom nespokojeným hostům, ale také vydřiduchům, co se chtěli na konci otroctví napakovat, nebo prostě jen bělochům, co bývalými otroky pohrdali. Nejstrategičtější bylo udržet si tvář a chovat se slušně. Kdo křičí na slušně se chovajícího člověka, je zrůda.
Můj výstup s manažerkou se stal ještě v době, kdy jsem esej Sergia Buarqueho neznal. Až časem mi ji doporučil kanadský kamarád, který stejně zoufale jako já hledal odpověď na to, proč se k němu hergot všichni chovají tak mile. Teď už vím, že křik a ostré sliby nejhoršího hodnocení na Googlu, Bookingu i Tripadvisoru mi k ničemu nebudou. „Když použijete tuhle masku, dosáhnete nadřazenosti vůči společnosti,“ napsal Sergio Buarque ve svojí eseji. A já už vím, že jediná cesta, jak nebýt v Brazílii za blázna, je nasadit tuhle škrabošku, protože když ji máme všichni, už to není hra, ale zcela přirozené chování.
Commentaires