Tady bude za chvíli pařák, přemýšlejí lidi při pohledu na nebe a přesouvají stoly blíž jedinému stromu, který roste vedle benzínky v jednom malém brazilském městě. Bingo mělo začít už před hodinou, pořád se ale testují mikrofony a účastníci se navzájem dohadují o pravidlech hry. Jsou tu dobré dvě stovky lidí a mnozí se na betonový plácek před improvizovaným pódiem ani nevejdou.
Je jedno z typických nedělních odpolední. Bingo si na brazilském venkově získalo oblibu a hraje se z různých důvodů a na různých místech. Soutěže dokonce pořádají i farnosti. Vesměs je cílem vybrat peníze na nějakou dobročinnost, zpravidla se jedná o proplacení operace, kterou nepokrývá zdravotní pojištění (brazilský systém je jiný než náš, funguje tu sice veřejné zdravotnictví, ale komu to finance dovolí, pojistí se u soukromých firem).
Bingo ovšem může uspořádat i například podomní prodejce kosmetiky nebo čokolády, kterému zboží zbylo doma. To se pak lidi sejdou v obýváku a hraje se ve skromnějších podmínkách. Teď před benzínkou se ale jedná o velikou akci, na kterou se listy s rozepsanými cenami a přilepenými hracími šachovnicemi prodávaly už týdny dopředu.
Piškvorky o krávy a pračky
Jeden list vyšel na třicet reálů, což odpovídá zhruba 130 korunám. Jde o hodně. Hlavními cenami v pětikolové hře jsou pračka, kolo, jehně, jalovice a dojná kráva. Všechno tady, daleko od milionových měst, přijde k užitku, případně k chuti.
Dražší věci a zvířata člověk vyhraje, pokud na svém lístku zakroužkuje všechna čísla, která se losují. Menší ceny, jako jsou sady nožů, dámské džíny nebo mixéry, hráč získá, pokud se vylosují čísla v rozích jeho lístku, nebo pokud dá dohromady řadu, sloupec či diagonálu, je to trochu jako v piškvorkách.
Zcela pochopitelně chci jít domů s kůzletem nebo stračenou, kšiltovky nechám jiným. Zvířata jsou uvázaná za benzínkou, aby si lidi mohli zboží prohlédnout.
Vyhraju tele nebo jehně?
Po hodině čekání to vypadá, že vyvolávač vůbec nezačne, jelikož lidi neustále chodí k baru, aby si koupili pití (benzínky tu slouží i jako hospody a jídelny) nebo se doptávají, jestli se budou počítat i diagonální řady čísel. Ano, budou, už si sedněte. Moje středoevropsky dochvilné srdce tluče víc než to vyvolávačovo.
„Začínáme!" ohlásí muž u mikrofonu, a někdo ho zastaví, že ještě musí naskládat ceny před pult. Vyvolávač bezmocně kývne a snaží se pobavit publikum. Nakonec už opravdu nelze čekat a kdo si ještě nekoupil kolu, má smůlu, buď bude o žízni, nebo bez prvních čísel.
Během následujících dvou a půl hodiny si lidi odnášejí všechny ceny. Občas je potřeba tahat kámen, když výhra vyjde na dva až tři zájemce. Ten, kdo má nejvyšší číslo, si cenu nese domů. U hlavních odměn ale pravidla umožňují, aby výherci buď tahali kameny, nebo výhru prodali.
Hned první konflikt nabízí vrchem plněná pračka na dvanáct kilo prádla. Po zapálené diskuzi je rozhodnuto o jejím prodeji jednomu z výherců, který tak kus elektroniky dostává se slevou, jelikož vyplatí jen dvě třetiny hodnoty zbývajícím dvěma výhercům. Když je obchod uzavřen, tak si to nákupčí rozmyslí. „Lidi, to už je na vás, co s tou cenou uděláte, my s tím nemáme nic společného,“ brání se vyvolávač, zatímco chlap, který si uvědomil, že zas tolik nevyhrál, rudne.
Výherce zvedá svoje nové kolo nad hlavu.
Zatímco většina z nás by nevěděla, co se živými zvířaty dělat (ono stačí nevykuchaní bažanti v tombolách na mysliveckých plesech, to říkám z vlastní zkušenosti) a snažili bychom se je na rozdíl od praček odprodat, u Brazilců z venkova to neplatí. Korpulentní žena mává poctivou oplácanou paží a naznačuje, jak krávu rozkrojí. Dva výherci se tak po bingu budou muset dohodnout, kde nechají zvíře porazit. Zbývá doufat, že se nepohádají o to, kterou polovinu kdo dostane. Snad to vezmou podélně.
Ceny z odpadkového koše jsou nejlepší
Nikdy jsem se nedostal ani blízko menším cenám, vždycky zmizely dřív, než jsem v jedné řadě nasbíral třeba jen dvě číslice. U hlavní ceny jsem se jednou přiblížil výhře, jehněti. Chyběla dvě čísla. Někdo byl šťastnější (a později najedenější). Naději jsem proto vložil do takzvaného odpadkového koše. Po každé hře prošel davem muž s velikou igelitkou, do které hráči vhodili lístky z daného kola. Následně se losovaly ceny útěchy, zejména plastové mísy a hrníčky. Brazílie má k plastu velice vášnivý vztah, každá rodina vlastní hodobožové sety plastového nádobí, pro mnohé to tak bylo vynikající odškodné. „Tam se vejde popkornu!“ volá žena, co sedí kousek ode mě a právě vyhrála zářivě růžovou mísu s víkem.
Slunce sestoupilo pod korunu stromu a začalo pálit do šíjí hráčů, ti si to ale v zápalu hry neuvědomují. Dochází jim to, až když se vylosuje poslední šťastlivec z odpadkového koše. Ti, co nic nezískali, se zvedají a smutně odcházejí. U stolů, kde se vyhrávalo, lidi oslavují. Moje finanční bilance je minus třicet reálů za herní kartičky a dvacet reálů za kolu a pivo. Parťačka, co mě na bingo vzala, ale pohotově povídá, že to nevadí, že další bingo je začátkem listopadu v kostele. Těším se.
Další den se bavím s jednou místní ženou, dozvídám se, že se pořádá rifa. Ptám se, co to je. „To si koupíš lístek za deset reálů a potom doufáš, že tě vylosují.“ Zajímá mě, co můžu vyhrát. Až několik reálových dvoustovek. Čím víc lístků koupím, tím větší mám šanci na výhru. Je to trochu jako tombola, která se neprodává na plese, ale na ulici. Chci vědět, proč se rifa pořádá. „Jedna rodina potřebuje peníze na dostavbu domu,“ dostává se mi odpovědi. Je to vlastně geniální systém. Investuju určitou částku, vydělám větší a lidi se náramně pobaví. Bez toho posledního věci v Brazílii ostatně ani fungovat nemůžou.
Nevyšlo to, ale za měsíc se hraje v kostele.
Comments