Ještě před sto lety se tady rozprostíral hustý prales, dnes tu stojí největší a nejbohatší město jižní polokoule. Zuzana ho zbožňuje. Prochází se po jeho bulvárech, večeří v nespočtu restaurací a nakupuje u místních designérů. Mezi ostatními Čechy, co se plahočí do Amazonie nebo se šplhají na Krista v Riu, Zuzana vyčnívá. Do São Paula se poprvé podívala před rokem a od té doby se sem pravidelně vrací. Když dopisuju tenhle text, zrovna mi posílá zprávu, že čeká na letadlo, kam jinam než do São Paula. Už před časem mě začalo zajímat, proč tak zbožňuje tohle betonové nekonečno, kde věžáky spolkly dějiny i zeleň.
Většina lidí má ráda Rio, ty patříš k menšině, která si oblíbila São Paulo. Proč?
São Paulo je opravdová metropole, má ducha velikého města. Je to o povaze.
Tak jakou povahu musí mít člověk, který má radši São Paulo než Rio?
Musí mít rád, když se kolem něj pořád něco děje. Má rád obrovská města plná kultury, společenských akcí a jídla.
São Paulo není město, které nikdy nespí. Ono spí, mezi třetí odpoledne a osmou večer! V noci ne.
To já mám rád, ale jeden z mých prvních pocitů v São Paulo byl, že se mi město vůbec nelíbí. Domy nebyly udržované, všude byla špína. Co bys mi na takové lamentování odpověděla?
Musíme počítat s tím, že v São Paulu nežijí jen bohatí, je tu obrovská chudoba. Člověk bez domova tu nemá opravdu nic. Bydlela jsem v bohatší čtvrti a přímo u domu si jeden muž postavil přístřešek z igelitových plachet a dokonce si do něj nějak zavedl elektřinu, protože jsem tam viděla svítit žárovku. Je to prostě součást São Paula. Je nutné chtít poznat město s tím dobrým i špatným. Jeďte tam bez předsudků.
Ten kontrast luxusu a chudoby je obrovský. Jednou jsem šel ulicí plnou drahých obchodů a ta najednou končila na náměstí, kde byl trh, na kterém děti prosily, aby jim lidi koupili jídlo. Jak takové situace zvládáš?
Chudobu jsem viděla už v Asii, ale tady je do očí bijící. Nejdřív jsem si říkala, že je mi to nepříjemné, ale pak mi došlo, že nepříjemně se nemůžu cítit já, když se mnohem hůř cítí člověk na ulici. Navíc vím, že vám ti lidé většinou vůbec nic neudělají. Když má člověk něco, co dotyčnému může dát, měl by to udělat, takhle může pomoct alespoň za sebe. Je bizarní vidět lidi nakupující u Louise Vuittona a pak lidi na ulici. Nejhorší je, že nevím, jak by z té mizérie mohli vyjít. Narodili se do ní, je jim přes třicet, někdy mají závislosti, naděje je pro ně malá. Sama to nezměním.
Co jedinec může udělat?
Existují různé instituce, co pomáhají. Například São Paulo Invisível (Neviditelné São Paulo). Je to obdoba Humans of New York. Ten účet dokumentuje, proč lidi skončili na ulici a je propojený s platformou pro pomoc. Je to určitá forma, jak podat pomocnou ruku. Nezdá se to, ale v São Paulo každý rok umírají lidé bez domova na podchlazení.
Kde jsi svou cestu po São Paulo začala?
Na Avenidě Paulistě jako hodně lidí. Zjistila jsem si, co je v okolí a začala jsem na nejznámější sãopaulské ulici.
Je to hlavní městský bulvár, co upoutalo tvoji pozornost?
Je tam bezpečno i v noci. Je tam vždycky spousta lidí.
Na Paulistě stojí Japan House, který sis oblíbila. Čím tě dostal?
Lidi ho vnímají jen jako turistickou atrakci. Já jsem tam taky turista, ale Japan House je skvělý pro všechny. Je tam například restaurace, která má otevřeno i po třetí odpoledne. São Paulo není město, které nikdy nespí. Ono spí, mezi třetí odpoledne a osmou večer! V noci ne. V Japan Housu je i skvělá knihovna s nádhernými knihami z Japonska. Jsou tam krásné výstavy. Je to hezké a příjemné místo.
Co dalšího máš na Paulistě ráda?
Miluju tady neděle a svátky, kdy se ulice uzavře pro auta a jsou na ní jen chodci a cyklisti. Jsou tu koncerty, můžete jít po ulici a poslouchat hudbu. Navíc se dá každý den běhat po cyklostezce, která vede prostředkem bulváru. Běžíte mezi auty směrem k západu slunce, jste ve vlastní bublině a přitom v centru nejrušnější ulice města. Jsou tady trhy, kde se většinou prodávají kýče, ale dají se na nich najít krásné staré šperky za pár korun. Na konci Paulisty je Riviera bar, který má otevřeno non stop, není to žádná špinavá knajpa, má zajímavé prostředí, může tam ve tři ráno skončit po rande, zapadá to perfektně do ducha São Paula.
Jací jsou obyvatelé města, tzv. paulistanos?
Lidi jsou skvělí, jsou otevření, chtějí se bavit a chtějí poznávat.
To je překvapivé ne, jelikož většinou obyvatelé takhle velkých měst jsou uzavření…
Strašně mě to překvapilo! Možná je to tím, že jsem cizinka a je zajímá, odkud jsem a co dělám v Brazílii, ale nemyslím, že by to bylo jen tím. Jednou jsem byla na food festivalu a přisedla jsem si ke stolu, kde byly čtyři ženy. Začaly se se mnou bavit a zjistila jsem, že ani ony se předtím neznaly. Strávily jsme spolu skvělý večer. To je esence São Paula. Lidi z Ria jsou expresivní, paulistanos jsou otevření.
Pamatuješ si na moment, kdy ses do São Paula zamilovala?
Muselo to být hned na začátku, měla jsem veliká očekávání a São Paulo je splnilo. Došlo mi, že to město je něco, co jsem vždycky hledala. A přiznávám, že město miluju i kvůli jídlu.
To jsem slyšel už od několika lidí, že do São Paula se jezdí jíst…
Je to pravda. Jezdí se sem jíst a na kulturu. Například mám ráda Teatro Oficina, jedno z nejlepších divadel na světě. The Guardian ho označil jako nejlepší divadlo na světě, protože má originální formát. Díky bohu přežilo, hrozilo mu, že se z něj stane parkoviště. Naštěstí je tohle divadlo dnes památka. Sedí se tam v klecích a umělci hrají na ploše mezi nimi.
Ochutnala jsi tam v restauraci něco, co jsi nikdy předtím neochutnala?
Tam jsem poprvé jedla baião de dois. To je typické jídlo ze severovýchodu Brazílie. Jedla jsem ho v restauraci Mocotó, jejíž majitel vyhrál brazilského Masterchefa. Je to strašně dobré.
Co si myslíš, že by mělo reprezentovat brazilskou kuchyni v zahraničí? Často si lidi z brazilské lásky pro sladkou pizzu a sushi se sušenými rajčaty utahují…
Baião de dois, to je vlastně brazilské rizoto. Všichni mají podobný pokrm, Italové mají rizoto, Španělé mají paellu, Brazilci mají tohle. Taky mám moc ráda moquecu, to je zase ekvivalent indického kari. Navíc není náročná na přípravu. Je zdravá, dobrá.
Máš oblíbenou restauraci v São Paulu?
Spoustu! Teď jsem našla Borgo Mooca, je to italská fusion restaurace. Je tam i v podzemí zajímavý bar. To je můj nejnovější objev. Teď jsem tam byla při poslední návštěvě dvakrát.
Do kolika restaurací jdeš v São Paulu za týden?
Když pracuju, tak každý den na večeři a víkendy projím všechny. Nemusí to být michelinská restaurace, může to být i jídlo z ulice. Moje výlety do São Paula nejsou nejlevnější, ale vždycky si říkám, že člověk žije jen jednou.
Je složité získat stůl?
Ne, je to možná kvůli tomu, že je tam spousta restaurací. Jsou ale i takové, kam je potřeba cestu naplánovat.
Kolik je vlastně v São Paulu restaurací s michelinskou hvězdou?
Budou to desítky, jen letos jich michelinskou hvězdu získalo sedmnáct.
To vypadá, že v São Paulo všichni pořád jenom jedí…
To je asi pravda. Je tam spousta šéfkuchařů, co žili v zahraničí a vrátili se.
Proč si myslíš, že se São Paulo stalo mekkou lidí, co rádi chodí do restaurací?
V São Paulu je spousta bohatých lidí, je tam skvělý pracovní trh. Kdo má v Brazílii peníze, je v São Paulu. Není to mekka jídla, je to v první řadě mekka práce. Tím pádem je tam i velký podíl střední třídy. Já si myslím, že v São Paulu se vyplatí otevřít restauraci, jelikož tam žijí lidi, kteří si rádi dají večeři. Taky je tam hromada cizinců. São Paulo je populární i jako turistická destinace.
Hádám, že spoustu Čechů si ale nedokáže São Paulo představit jako turistický cíl, že vidí jen hromady věžáků vedle sebe. Čeho si tedy musíme v São Paulu všímat, aby se z mraveniště stala turistická destinace?
São Paulo je jako New York… I když já tedy říkám, že New York je São Paulo severní polokoule. V tak velkém městě je potřeba krásu hledat. Tak to je.
Češi rádi chodí, dá se po São Paulu chodit pěšky?
Ano, já po něm pěšky chodím, mám normální oblečení, abych nepoutala pozornost, ale taky tam rozhodně nechodím v teplácích. Nosím i šperky. Minule jsem se rozhodla jít v sedm večer už po setmění zhruba hodinu a půl domů. Byly tam ulice bez lidí, v jedné stálo nastartované auto. Mobil jsem si schovala pod triko, aby si případný zloděj vzal tašku, co jsem měla přes rameno a utekl s něčím ne tak cenným.
Už ti přijdou taková opatření normální?
Ano.
Jak rychle sis na to zvykla?
Na začátku to nebylo příjemné, ale pak už se to zautomatizuje.
Comments